Lucky příběh:

Moje cesta k uzdravení těla i ducha

Každý jsme tvůrcem svého osudu.

Tohle moudro najdete ve většině seberozvojových knih. Hlásá jej většina koučů a mentorů. Možná jste ho slyšeli i od někoho staršího a zkušenějšího ve vašem blízkém okolí. Většině lidí to ale nestačí. Musí si na to přijít sami. Obvykle za pomoci různých životních kotrmelců, nesnází a výzev. Mně samotné trvalo velmi dlouho, než jsem skutečně vzala svůj život do vlastních rukou. Dnes jsem zdravější, silnější a šťastnější než kdykoli předtím. Předcházel tomu ale pot, slzy, krev a dřina.

Křehké zdraví mě provázelo odmalička. Nespočítala bych, kolikrát jsem měla angínu nebo nějakou virózu, ani kolik krabiček antibiotik jsem za život spolykala. Děti z toho občas vyrostou. To ale nebyl můj případ, naopak. S přibývajícím věkem byl můj zdravotní stav stále horší. V 9 letech mi diagnostikovali těžkou poruchu imunity, kterou nelze léčit – mé první autoimunitní onemocnění. Když mi bylo 11, lékaři mi našli předstadium leukémie (která se naštěstí nikdy nerozvinula). A v 17 letech jsem kvůli velmi silnému zánětu málem přišla o život.

Memento mori

Tehdy jsem si uvědomila jednu zásadní věc: že dřív nebo později umřu. A že tady mám jen omezený čas. Propadla jsem pocitu, že musím dobýt svět. Teď hned. Následovalo několik let workoholismu, stresu a strašné životosprávy. Kdo by plýtval tím drahocenným časem na spánek nebo zdravé vaření? Je třeba někým být, něco dokázat, zažít úspěch! A tak přišla další facka, která mi měla otevřít oči a ukázat lepší cestu…

Banální artroskopie mého kolene vyústila v měsíce bolestí, otoků kloubů, extrémního vyčerpání a nekonečné frustrace z toho, že mi nikdo nedokázal pomoci. Co se to se mnou jen dělo? V nejtemnějších chvílích roku 2017 jsem nemohla ani chodit, protože otoky mi nedovolovaly ohnout klouby.

Kvůli extrémnímu vyčerpání jsem někdy nezvládla ani vstát z postele. Každé ráno jsem se budila s ohnutým prstem, který vypadal jako špekáček a nešel narovnat ještě hodinu po probuzení. Při pohledu do zrcadla jsem se často rozbrečela. To když jsem viděla, jak jsem bledá, vyčerpaná a jak temné jsou mé kruhy pod očima.

V nejhorší fázi jsem měla zánět v 16 kloubech po celém těle a téměř nemohla chodit.

Ničil mě pocit naprosté bezmoci. Záněty se zhoršovaly. Musela jsem přerušit školu, rodiče prosit o peníze a přátele o to, aby mi dovezli nákup. Vedle pocitu ohrožení života to ale byly jen malé problémy…

Hledání diagnózy

Po absolvování hromady krevních testů a vyšetření mi byla diagnostikována borelióza ve 2. stádiu. Měsíční nálož silných antibiotik mi sice ulevila od vyčerpání, klouby se ale příliš nezlepšily. O 2 týdny později jsem skončila v nemocnici znovu. Tentokrát s podezřením na dysfunkci jater a zánět tlustého střeva. Ani jedno se naštěstí nepotvrdilo. Jediný verdikt zněl: „Máte ještě jedno autoimunitní onemocnění. Jaké? To ještě nevíme.“ Tehdy už jsem byla objednaná na revmatologii, termín jsem ale dostala až za 3 měsíce.

I když jsem z nemocnice odešla po svých, na kontrolu po 14 dnech se opět připlížil zombík s CRP 240. Primářka hematologie se nade mnou zhrozila a zařídila, aby mě paní revmatoložka vyšetřila místo své obědové pauzy. Těmto dvěma skvělým lékařkám jsem dodnes ze srdce vděčná.

Chvilka úlevy

Věci pak nabraly rychlý spád: diagnóza (seronegativní revmatoidní artritida s Feltyho syndromem) – léky (kortikosteroidy, NSAID a antirevmatika) – úleva. Bylo to naprosto neuvěřitelné, ale za 2 dny jsem mohla skákat přes kaluže.

Prvotní radost ale brzy opadla, protože můj stav byl nestabilní, nemoc rychle progredovala, ataky přicházely často, symptomy jako bolest kloubů nebo ztuhlost jsem cítila každý den. A i když jsem mohla v rámci možností fungovat normálně (podařilo se mi dokončit školu a získat svou první vysněnou marketingovou práci), kvalita mého života byla rozhodně nižší, než je u třiadvacetiletých lidí běžné. Děsila mě představa, že bych jednou mohla být i matkou, protože jsem byla ráda, že se zvládnu postarat sama o sebe…

Začarovaný kruh

Uběhl téměř rok. Antirevmatika mi nezabrala a biologická léčba nepřicházela v úvahu kvůli mé poruše imunity. Zůstala jsem odkázaná na kortikosteroidy. Postupně jsem sice snižovala jejich dávky, dřív nebo později ale přišla ataka (výrazné zhoršení symptomů), kvůli které jsem je musela opět navýšit – a po několika měsících snižování jsem začínala zase nanovo. Byl to začarovaný kruh, který mě naplňoval pocitem neštěstí a beznaděje.

Pak přišla zásadní rána. V prosinci 2018 mi diagnostikovali osteopenie (předstadium osteoporózy). Zůstala jsem tehdy zírat jako opařená. „Vždyť užívám kalcium a vitamín D! Tak jak je to možné?“ Velkou roli evidentně hrála hormonální nerovnováha a má amenorea (dlouhodobá ztráta menstruace).

Bod zlomu

Dva lékařské pohledy, dva protichůdné verdikty.

„Jestli ty kortikoidy okamžitě nepřestanete brát, v pětadvaceti máte osteoporózu.“

„Nic lepšího než kortikoidy pro vás nemáme, budete je brát do konce života.“

Připadala jsem si jako mezi mlýnskými kameny… Co teď budu dělat? V té době už jsem měla povědomí o existenci autoimunitního protokolu (AIP). Tento alternativní přístup k řešení autoimunitních chorob mě zaujal a dlouho jsem nad ním uvažovala. Jenže… Vysadit tolik jídla? Procházet několik měsíců či let nějakými fázemi? A co když to nebude fungovat a všechna má snaha bude k ničemu?

Upadla jsem do pocitu naprosté bezmoci. Několik dní jsem jen brečela a litovala se. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně, že je ke mně osud tak tvrdý. „Vždyť jsem dobrý člověk, tohle si přece nezasloužím!“

Dodnes si živě pamatuju moment, když se karta obrátila. Dodnes mi vzpomínka na něj vhání slzy do očí. Něco se ve mně tehdy zlomilo. Přestala jsem se schovávat do komfortní role pacienta-oběti. Rozhodla jsem se převzít svůj osud do vlastních rukou a nepoddat se jeho nepřízni. Rozhodla jsem se svým problémům a nemocem čelit. Postavila jsem se před zrcadlo, otřela si slzy z tváře a nahlas řekla: „Ne. Tohle není můj osud. Takhle to prostě nebude.“ To byl moment, který navždy změnil můj život.

Radikální rozhodnutí

Všechny pochyby šly náhle stranou. Cítila jsem, že autoimunitní protokol je to pravé. V lednu 2019 jsem nastoupila do eliminační fáze AIP. A tím začala má cesta k uzdravení.

Byla jsem rozhodnutá, že pokud mi AIP nezabere, rozdám své věci, vysadím léky a odjedu hledat cestu k uzdravení za mnichy do Indie.

1. fáze AIP (eliminace)

Nebudu vám lhát. Začátky byly opravdu těžké. Nevěděla jsem, co můžu a nemůžu jíst, nikdo z mých lékařů AIP neznal a rodina mě od tak radikální změny životního stylu také odrazovala. Záhy po nástupu na AIP si to naštěstí všichni rozmysleli a byli mi po celou dobu psychickou oporou, za což jsem jim upřímně vděčná.

První dva měsíce eliminační fáze byly jako horská dráha. Chvíli mi bylo dobře, pak se symptomy prudce zhoršily. A tak pořád dokola. Postupně se ale příznaky zmírňovaly a začaly ubývat. Po pár týdnech jsem se cítila celkově lépe, měla jsem lepší náladu a méně bolestí. Taky jsem vnímala, že mám více energie a chuti do života, čehož si všimlo i mé okolí.

Třetí měsíc na AIP všechny symptomy vymizely a už se nevrátily. Najednou jsem si skoro připadala jako úplně zdravý člověk. Nemohla jsem tomu uvěřit!

2. fáze AIP (znovuzařazování)

Můj nový život bez bolestí a s nezvyklým množstvím energie mě naplňoval tak, že jsem o něj za žádnou cenu nechtěla přijít. Věnovala jsem se seberozvoji, zkoušela nové AIP pokrmy , cvičila jógu, kalanetiku a pilates. Když jsem tedy měla přejít do další fáze autoimunitního protokolu – znovuzařazování – a testovat reakce na vyřazené potraviny, abych zjistila, na které z nich mám skryté intolerance, zmocnil se mě strach. „Co když budu mít reakci na testovanou potravinu a bude mi zase stejně hrozně jako předtím?“

Po 4 měsících od zahájení protokolu jsem ale přesto začala vyřazené potraviny pomalu zkoušet. Ukázalo se, že se bojím zbytečně. Postupně se mi podařilo zařadit většinu potravin (vajíčka, luštěniny, semínka, ořechy, čokoládu, pohanku, hrášek, kávu), aniž bych zažila zhoršení symptomů. To přišlo jen v několika případech.

Mí nově odhalení zloduši? Lepek, laktóza a papriky. Rajčata, lilek, goji, chilli a alkohol jsem ani nezkoušela.

Amor fati

Zcela bez okolků můžu říct, že nastoupit na AIP bylo nejlepším rozhodnutím mého života. Našla jsem cestu k sobě samé, výrazně zlepšila svůj zdravotní stav navzdory 3 autoimunitním onemocněním, histaminové intoleranci a podezření na endometriózu stala se pokornější a vděčnější, vypořádala se se starými ranami, odhalila svého největšího vnitřního nepřítele (nezpracované ego), vypěstovala si novou vášeň (zdravé vaření) a stala se (povětšinou) abstinentem.

Předvším jsem však nalezla své životní poslání – pomáhat lidem, kteří také trpí chronickými onemocněními. I proto jsem se rozhodla změnit své pracovní zaměření a absolvovala kurz AIP Certified Coach u doktorky Sarah Ballantyne. Dnes koučuji, píšu e-booky, vytvářím kurzy a dělám osvětu prostřednictvím přednášek a seminářů – aby bylo AIP na dosah co nejvíce lidem, kterým může pomoci.

Jsem vděčná za každý střípek své cesty. Za každou slzu, bolest i pád na dno. Protože už vím, že to vždy mělo svůj vyšší smysl. Jen díky tomu dnes můžu být tím, kým jsem. A vám přeji, aby vám všechny zvraty na vaší cestě přinesly přinejmenším podobné poznání.

Amor fati,