Lucky příběh: Moje cesta k uzdravení těla i ducha

Každý jsme tvůrcem svého osudu.

Někdo si to uvědomuje již odmalička a vědomě si tvoří šťastný a spokojený život; jiný si na to musí přijít časem prostřednictvím životních facek a pádů. Mně samotné trvalo dlouho, než jsem to skutečně pochopila a vzala svůj život do vlastních rukou. Teď jsem zdravější, silnější a šťastnější než kdykoliv předtím, ale bylo to vykoupeno potem, krví, slzami a dřinou na sobě samé – nejen fyzickou, ale především psychickou.

Křehké zdraví mě provázelo již od raného dětství. Nespočítala bych, kolikrát jsem měla angínu, virózu nebo “píchnuté” ucho, ani kolik krabiček antibiotik jsem za svůj život spolykala.

Ačkoliv z toho děti občas “vyrostou”, u mě byl opak pravdou – čím jsem byla starší, tím to bylo horší. V 9 letech mi byla diagnostikována těžká porucha imunity, kterou nelze léčit – mé první autoimunitní onemocnění. Když mi bylo 11, lékaři mi našli předstádium leukémie (která se díkybohu nikdy nerozvinula). A v sedmnácti jsem kvůli velmi silnému zánětu málem přišla o život.

Memento mori

Tehdy jsem si uvědomila jednu zásadní věc – že dřív nebo později umřu. Záhy jsem propadla pocitu, že musím dobýt svět – teď hned. Po pár letech workoholismu, roztěkanosti, stresu, spánkového deficitu a ne zcela optimální stravy přišla další facka osudu, která mi měla otevřít oči a ukázat lepší cestu než tu, po které jsem tehdy kráčela.

To, co začalo jako ztížená rekonvalescence po banální artroskopii kolene vyústilo v několik měsíců plných bolestí a otoků kloubů, extrémního vyčerpání a nekonečné frustrace z toho, že mi nikdo nedokázal pomoci. Co se to se mnou jen dělo?

Ve svých nejtemnějších chvílích, které jsem prožívala před Vánoci 2017, jsem nemohla chodit, protože otoky mi nedovolovaly ohnout klouby. Kvůli extrémnímu vyčerpání mi trvalo 2 hodiny vstát z postele a ráno jsem se běžně budila s ohnutým prstem o tloušťce buřtu, který nešel narovnat ještě hodinu po probuzení. Při pohledu do zrcadla jsem se často rozbrečela, protože jsem byla bledá, vyčerpaná a mé kruhy pod očima měly barvu noční oblohy při úplňku.

nejhorší fázi jsem měla zánět v 16 kloubech po celém těle a téměř nemohla chodit.

Ten pocit naprosté bezmoci mě ničil. Zánět v organismu mě zcela dostával na lopatky… To, že jsem musela přerušit školu, prosit rodiče o peníze a přátele o to, aby mi dovezli nákup, byly v tu chvíli vlastně jen malé problémy.

Hledání diagnózy

Po řadě krevních testů a vyšetření mi byla diagnostikována borelióza ve 2. stádiu. Měsíční nálož silných antibiotik mi sice ulevila od vyčerpání, ale klouby se příliš nezlepšily. O 2 týdny později jsem skončila v nemocnici s podezřením na dysfunkci jater a zánět tlustého střeva. Ani jedno se naštěstí nepotvrdilo… Jediný verdikt zněl: „Máte ještě jedno autoimunitní onemocnění, ale zatím nevíme jaké.“

I když jsem tehdy z nemocnice odešla po svých, na kontrolu za 14 dní se opět těžce připlížil zombík s CRP 240. Primářka hematologie se nade mnou zhrozila a zařídila, aby mě paní revmatoložka vyšetřila místo své obědové pauzy. Těmto dvěma skvělým lékařkám jsem ze srdce vděčná doteď, protože nevím, zda a jak bych se svého termínu na revmatologii za další 3 měsíce dočkala.

Chvilka úlevy

Věci pak nabraly rychlý spád: diagnóza (seronegativní revmatoidní artritida s Feltyho syndromem) – léky (kortikosteroidy, NSAID a antirevmatika) – úleva. Bylo to naprosto neuvěřitelné, ale za 2 dny jsem mohla skákat přes kaluže.

Prvotní radost ale brzy opadla, protože můj stav byl nestabilní, nemoc rychle progredovala, ataky přicházely často, symptomy jako bolest kloubů nebo ztuhlost jsem cítila každý den, a i když jsem mohla v rámci možností fungovat normálně (podařilo se mi dokončit školu a získat svou první, vysněnou marketingovou práci), kvalita mého života byla rozhodně nižší, než jak to u třiadvacetiletých lidí bývá. Třeba představa, že bych jednou mohla být i matkou, mě děsila, protože jsem byla ráda, že se v těch „blbých dnech“ zvládnu postarat sama o sebe…

Začarovaný kruh

Antirevmatika mi nezabírala ani po tři čtvrtě roce a biologická léčba nepřicházela v úvahu kvůli mé poruše imunity, takže jsem zůstala odkázaná na kortikosteroidy. Postupně jsem sice snižovala dávky, ale vždy pak přišla ataka (výrazné zhoršení symptomů), kvůli které jsem je musela opět navýšit a po několika měsících snižování jsem tak začínala zase nanovo. Byl to začarovaný kruh, který mě naplňoval pocitem neštěstí a beznaděje.

A pak přišla zásadní rána – v prosinci 2018, tedy po pouhém tři čtvrtě roce kortikoterapie, mi byla diagnostikována osteopenie (předstádium osteoporózy). Zůstala jsem tehdy na pana doktora na osteologii hledět jako opařená. „Vždyť užívám kalcium a vitamín D… Tak jak je to možné?“ Velkou roli v tom evidentně hrála hormonální nerovnováha a má amenorea.

Bod zlomu

Jestli ty kortikoidy okamžitě nepřestanete brát, v pětadvaceti máte osteoporózu.“

„Nic lepšího než kortikoidy pro vás nemáme, budete je brát do konce života.“

Dva lékařské pohledy, dva protichůdné verdikty. Připadala jsem si jako zrnko mezi mlýnskými kameny… Co teď budu dělat?

Upadla jsem v pocit naprosté bezmoci. Dalších pár dní jsem neustále brečela a litovala se. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně, že je ke mně osud tak tvrdý. „Vždyť jsem dobrý člověk a toto si přece nezasloužím!“

A pak jsem se najednou postavila před zrcadlo, otřela si slzy z tváře a nahlas řekla: „Ne, tohle není můj osud. Takhle to prostě nebude.“

Ten moment si pamatuji živě doteď a při pomyšlení na něj se mi opět vkrádají slzy do očí. Moment, kdy jsem se svým problémům postavila čelem a přestala se schovávat do komfortní role pacienta-oběti. Moment, kdy jsem se rozhodla převzít svůj osud do vlastních rukou a nepoddat se jeho nepřízni. Moment, který, jak se později ukázalo, zásadně ovlivnil další směřování mého života.

Radikální rozhodnutí

V té době jsem už měla povědomí o autoimunitním protokolu. Tento alternativní přístup k řešení autoimunitních chorob mě zaujal a dlouho jsem nad ním přemýšlela, ale… Vysadit tolik jídla? Procházet několik měsíců či let nějakými fázemi? A co když to nebude fungovat a všechna má snaha bude k ničemu?

V tu zlomovou chvíli najednou šly všechny pochyby stranou. Cítila jsem, že autoimunitní protokol je to pravé, a v lednu 2019 tak nástupem na eliminační fázi AIP započala má cesta k uzdravení.

Byla jsem rozhodnutá, že pokud mi AIP nezabere, rozdám své věci, vysadím léky a odjedu hledat cestu k uzdravení za mnichy do Indie.

1. fáze AIP (eliminace)

Nebudu vám lhát – začátky byly opravdu těžké. Nevěděla jsem, co můžu a co naopak nesmím jíst, nikdo z mých lékařů AIP neznal a rodina mě od tak radikální změny životního stylu odrazovala (naštěstí si to záhy po nástupu všichni rozmysleli a byli mi psychickou oporou, za kterou jsem jim upřímně vděčná).

První dva měsíce eliminační fáze byly jako horská dráha – chvíli mi bylo dobře, pak se symptomy prudce zhoršily… a pořád dokola. Postupně se ale zmírňovaly a ubývaly. Po pár týdnech jsem se celkově cítila lépe, měla jsem lepší náladu a méně bolestí. Taky jsem vnímala, že mám více energie a chuti do života, čehož si všimlo i mé okolí.

Třetí měsíc všechny symptomy vymizely a už se nevrátily. Najednou jsem si skoro připadala jako úplně zdravý člověk. Nemohla jsem tomu uvěřit!

2. fáze AIP (znovuzařazování)

Můj nový život bez bolestí a s nezvyklým množstvím energie, kterou jsem vědomě investovala do seberozvoje, zkoušení nových AIP pokrmů nebo cvičení jógy, kalanetiky a pilates, mě naplňoval tak, že jsem o něj za žádnou cenu nechtěla přijít. Když jsem tedy měla přejít do další fáze autoimunitního protokolu – znovuzařazování – a testovat reakce na vyřazené potraviny, abych zjistila, na které z nich mám skryté intolerance, zmocnil se mě strach. „Co když budu mít reakci na testovanou potravinu a bude mi zase stejně hrozně jako předtím?“

Zhruba po 4 měsících od zahájení protokolu jsem pozvolna začala vyřazené potraviny zkoušet. Ukázalo se, že má obava byla zcela zbytečná. Postupně se mi podařilo zařadit většinu potravin, jako například vajíčka, luštěniny, semínka, ořechy, čokoládu, pohanku, hrášek nebo kávu, aniž bych zažila zhoršení symptomů. To přišlo jen v pár případech.

Mí nově odhalení zloduši? Lepek, laktóza a papriky. Rajčata, lilek, goji, chilli a alkohol jsem ani nezkoušela.

Amor fati

Zcela bez okolků můžu říct, že nastoupit na autoimunitní protokol bylo nejlepším rozhodnutím v mém životě, díky kterému jsem našla cestu k sobě samé, výrazně zlepšila svůj zdravotní stav navzdory dvěma autoimunitním onemocněním, stala se pokornější a vděčnější, vypořádala se se starými ranami, odhalila svého největšího vnitřního nepřítele (nezpracované ego), vypěstovala si novou vášeň (vaření), stala se abstinentem, a v neposlední řadě nalezla své životní poslání – pomáhat lidem, kteří také trpí chronickými onemocněními.

I proto jsem se rozhodla změnit své pracovní zaměření a na jaře 2020 jsem jako jedna z prvních osob nejen v Česku, ale v celé střední Evropě absolvovala kurz AIP Certified Coach u doktorky Sarah Ballantyne. Nyní koučuji, píšu e-booky, vytvářím kurzy a dělám osvětu prostřednictvím přednášek a seminářů – aby bylo AIP na dosah co nejvíce lidem, kterým může pomoci!

„Umění být zdráv neleží vně, nýbrž v nás.“ – MUDr. Jan Vojáček

Jsem vděčná za každý střípek mé cesty – za každou slzu, bolest i pád na dno, protože už vím, že to vždy mělo svůj vyšší smysl. Jen díky tomu dnes můžu být tím, kým jsem.

Amor fati.

P.S. Cesta k uzdravení je jako puzzle, které si každý z nás musí složit sám. Když jsem to zvládla já, vy to dokážete také! ❤